WAGNER, HVĚZDY & OSAMĚLÝ PRINC
Ludvíkovo II. dětství v Hohenschwangau: Wagner & hvězdy
Mladý Ludvík II. vyrůstal izolovaně na Hohenschwangau, obklopen nástěnnými malbami s legendou o labuti — a poté, již jako král, pozval Richarda Wagnera, aby u něj v roce 1865 strávil týden.
Check dates and availability ↗Dětství, kde bylo málo rodičů a mnoho legend
Ludwig II. se narodil v roce 1845 a vyrůstal převážně na Hohenschwangau po boku svého mladšího bratra Oty, narozeného o tři roky později. Jejich rodiče, korunní princ Maxmilián a princezna Marie, vedly formální dvůr a podle většiny svědectví trávili chlapci daleko více času se služebnictvem, vychovateli a guvernantkami než s kterýmkoli z rodičů — odstup, který na obou zanechal stopy. Co je místo toho obklopovalo, byl samotný zámek: jeden sál za druhým vyzdobený malbami s labutí legendou o Lohengrinovi, středověkými ságami starých schwangauských rytířů a germánskou mytologií. Dávno předtím, než Ludwig vůbec uslyšel Wagnerovu hudbu, vyrůstal uvnitř jejího námětu, obklopen nástěnnými malbami vyprávějícími přesně ten druh příběhu, který se později pokusí za jmění vybudovat sám pro sebe.
Otto, ten tišší bratr
Otto prožil Ludwigovo hohenschwangauské dětství téměř identicky — stejně vzdálení rodiče, stejné vymalované pokoje, stejní vychovatelé — přesto se životní cesty obou bratrů v dospělosti prudce rozešly. Otto v chlapeckých letech nejevil žádné známky nemoci; teprve po službě ve francouzsko-pruské válce na počátku 70. let 19. století začal trpět těžkými úzkostmi a depresemi a lékaři ho v polovině 70. let 19. století oficiálně prohlásili za duševně nemocného. V roce 1886 formálně nastoupil po Ludwigu na královský trůn, avšak nikdy fakticky nevládl a následující desetiletí strávil z velké části izolován od veřejného života. Je to střízlivě působící poznámka pod čarou k dětství, které si jinak pamatujeme pro jeho pohádkovou kulisu — dva chlapci vyrůstající uvnitř týchž pohádkových maleb, jejichž životy se poté vydaly velmi odlišnými, a místy velmi obtížnými cestami.
Místnost, kde se rodily hvězdy
Po smrti svého otce v roce 1864 si nově korunovaný osmnáctiletý Ludwig v rodinném zámku vytvořil vlastní stopu, když si v ložnici objednal velkolepou instalaci: strop vymalovaný jako noční obloha s měsícem a hvězdami, které se daly na povel rozsvítit. Zprávy se mírně rozcházejí v přesném mechanismu, popisují skryté olejové nebo petrolejové lampy v kombinaci se zrcadly vsazenými do podlahy nad místností, zkonstruované tak, aby promítaly iluzi zářících hvězd nad hlavou — spolu s tvarovaným skalním útvarem a funkčním miniaturním vodopádem jinde v místnosti. Je to raná, malosměřítková zkouška teatrální, zkonstruované fantazie, kterou Ludwig později sledoval s nesrovnatelně většími náklady na Neuschwansteinu a Linderhofu — důkaz, že jeho chuť pro mechanizovaný zázrak začala zde, v ložnici z dětství, a ne u slavných zámků.
Wagner přichází na návštěvu
Než Ludwig pozval Richarda Wagnera v listopadu 1865 do Hohenschwangau, učinil už z tohoto skladatele svou cause célèbre — poprvé se setkali již předchozího roku v mnichovské Rezidenci, 4. května 1864, několik měsíců po jeho nástupu na trůn. Tato listopadová návštěva trvala téměř týden a král i skladatel spolu trávili dlouhé hodiny u klavíru a v rozhovorech — podle většiny svědectví šlo o intenzivní, téměř pohlcující setkání myslí. Wagner byl už tehdy Ludwigem ubytován ve vile v Mnichově, aby se oba mohli snadno scházet. Tento vztah měl později financovat některá z Wagnerových nejvýznamnějších pozdních děl — a začal z velké části právě v těch samých komnatách, kde mladý Ludwig vyrůstal obklopen legendou o labutím rytíři, kterou Wagnerův Lohengrin proslavil po celé Evropě.
Od chlapce se swan-muralem ke Swan King
Není těžké vysledovat linii od nástěnných maleb v Hohenschwangau k posedlostem dospělého Ludvíka. Labuť starých schwangaurských rytířů, vyobrazená po celém jeho chlapeckém domově a dramatizovaná ve Wagnerově Lohengrinu, se stala téměř osobním emblémem — objevovala se v jeho korespondenci, v jeho zařízení a nakonec i v samotném názvu hradu, který postavil na opačné straně údolí: Neuschwanstein, Nový labutí kámen. Zatímco labutí motivy v Hohenschwangau byly zděděné, namalované dekoratéry jeho otce celou generaci před Ludvíkovým narozením, ty v Neuschwansteinu si vybral a plně zaplatil sám Ludvík. Postaveny vedle sebe, oba hrady sledují cestu jedné představivosti — od chlapce vstřebávajícího legendu ze zdi svého pokoje ke králi, který kolem ní přestavěl celý svůj svět.
Návraty jako král
Stát se v roce 1864 králem neznamenalo opustit Hohenschwangau. I když v pozdních šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století vyrůstal na protějším skalním ostrohu Neuschwanstein, Ludwig se vracel do svého chlapeckého domova na celé týdny a často jej využíval jako základnu při dohledu nad stavebními pracemi v údolí. Podle všeho sledoval, jak Neuschwanstein roste, z oken a teras samotného Hohenschwangau — synova fantazie doslova viditelná z otcova uskutečněného snu. Ten zvyk vracet se říká něco, co samotné nástěnné malby nemohou: přes všechnu svou pozdější pověst samotáře, který si stavěl stále odlehlejší a okázalejší útočiště, se Ludwig nikdy zcela nevzdal poměrně skromného, obývaného zámku, kde jeho představivost poprvé dostala tvar.