Obyvatelný hrad a sen postavený naproti
Hohenschwangau vs Neuschwanstein: Hrad z chlapeckých let
Neuschwanstein je fantazie; Hohenschwangau je rodinný domov, který ji zplodil. Příběh Wittelsbachů, který spojuje oba hrady stojící proti sobě přes jedno alpské údolí.
Check dates and availability ↗Dva hrady, jeden příběh
Každý den proudí vesnicí Hohenschwangau davy s očima upřenýma na jediný hrad — ten bílý, vysoko na skále, ten, který zdobí každou láhev bavorského čehokoli. Oba hrady nad údolím jsou však polovinami jednoho příběhu a ten žlutý přišel první. Zámek Hohenschwangau je místo, kde král Ludvík II. trávil léta svého dětství; Neuschwanstein je to, v co toto dětství vyrostlo. Navštivte jen Neuschwanstein a uvidíte sen bez ložnice snílka; navštivte oba a slavný hrad přestane být kulisou z pohádky a stane se tím, čím skutečně je — druhým dějstvím rodinného dramatu, jehož první dějství stojí nedotčené přes údolí, včetně nábytku.
Od rytířů ze Schwangau ke zřícenině
Místo je mnohem starší, než jeho romantická silueta napovídá. Hrad zde byl poprvé zmíněn v písemných pramenech 12. století a drželi jej rytíři ze Schwangau, kteří ho vlastnili až do 16. století. Po vymření jejich rodu přecházel opakovaně z ruky do ruky a v následných válkách byl částečně zničen, takže se z středověké pevnosti na počátku devatenáctého století stala malebná zřícenina nad Alpsee — přesně ten druh zříceniny, kterou romantická generace nemohla nechat na pokoji. Tato vrstevnatá historie je důležitá pro to, co dnes vidíte: Hohenschwangau není zachovaný středověký hrad, ale představa takového hradu z devatenáctého století, vědomě postavená na autentických středověkých základech — což je přesně ta hra, kterou později rozehraje jeho slavnější soused s mnohem velkorysejším rozpočtem.
Maxmiliánova romantická přestavba
V roce 1832 našla zřícenina svého kupce: korunního prince Maxmiliána Bavorského, budoucího krále Maxmiliána II., který ji v letech 1833 až 1837 nechal přestavět na letní sídlo v duchu novogotiky. Jeho volba stavbyvedoucího vypovídá vše o záměru — Domenico Quaglio (1787–1837) nebyl konvenční architekt, ale uznávaný malíř architektury a divadelních kulis, muž, který navrhoval scény. Pod jeho vedením byly interiér i exteriér, vybavení a více než 90 nástěnných maleb sladěny v jediný harmonický celek: pokoje pojaté jako malované světy německých legend a středověké romantiky. Hohenschwangau je v tom nejlepším slova smyslu kulisou, ve které se dá žít — a na rozdíl od většiny kulis v ní skutečně žila jedna rodina.
Skutečný rodinný domov
Tohle je fakt, který odlišuje Hohenschwangau od téměř každého slavného bavorského hradu: bylo v něm skutečně a nepřetržitě žito. Maxmilián se v roce 1842 oženil s princeznou Marií Pruskou a královská rodina zde trávila mnoho týdnů v roce — léta u Alpsee, královna vášnivá horská pěvkyně, dva princové Ludwig a Otto vyrůstající napůl divoce mezi jezerem a horami. Ludwig II. se sem každé léto vracel na několik týdnů po celý život, dlouho poté, co se stal králem. Pokoje, kterými procházíte, nebyly upraveny pro expozici; byly užívány a jejich původní vybavení z devatenáctého století se dochovalo na svém místě. Zatímco Neuschwanstein působí jako procházka nedokončenou myšlenkou, Hohenschwangau působí, jako by rodina právě vyšla k jezeru.
Pokoje a jejich malované legendy
Prohlídka prochází interiéry, které si zachovaly charakter Quagliovy éry: Sál labutího rytíře, jehož nástěnné malby vyprávějí legendu o Lohengrinovi, jež tak prostoupila Ludwigovu fantazii; Berchtin pokoj; Orientální pokoj; a Kulečníkový pokoj, mimo jiné. Labuť je všude — je to heraldický pták starých rytířů ze Schwangau a mladý Ludwig v jejím obklopení vyrůstal celé desetiletí předtím, než Wagnerův Lohengrin dal labutímu rytíři hudební doprovod. Když stojíte v těchto malovaných pokojích, zrod Neuschwansteinu přestává být záhadou: chlapec, který spal pod malbami rytířů grálu a německých mýtů, si jako král nevymyslel fantastický svět — prostě postavil v kolosálním měřítku ten, ve kterém byl vychován.
Sen přes údolí
Z oken Hohenschwangau hledíte přímo na Neuschwanstein a ten pohled je celým příběhem v jediném záběru. Ludwig se rozhodl postavit svůj hrad na skalním ostrohu korunovaném zříceninou naproti svému dětskému domovu, dost blízko na to, aby na sebe obě stavby navždy hleděly. Právě v kontrastu spočívá smysl vidět oba: Hohenschwangau je teplé, domácké a dokončené, skutečný domov s nedotčenými původními interiéry; Neuschwanstein je velkolepý, teatrální a nedokončený, jeho horní patra zůstala před Ludwigovou smrtí nedostavěna. Jeden hrad vám ukáže, jak Wittelsbachové skutečně žili; druhý vám ukáže, o čem jeden Wittelsbach snil. Při správném pořadí — nejprve žlutý hrad — bílý zasáhne úplně jinak.
Wittelsbachové tehdy a dnes
Příběh nekončí v roce 1886 Ludwigovou smrtí. Od roku 1923 patří zámek Hohenschwangau nadaci Wittelsbacher Ausgleichsfonds, fondu bývalého královského rodu — což znamená, že tento dětský zámek stále spravuje instituce samotné rodiny, nikoli bavorský stát. Tentýž fond vlastní a provozuje Muzeum bavorských králů, otevřené v září 2011 dole u Alpsee, které mapuje dynastii Wittelsbachů od jejích počátků po současnost se zvláštním zaměřením na Maxmiliána II. a Ludwiga II. Pokud vám po prohlídkách obou hradů chybí celý dynastický oblouk — jak rodina, jež po staletí vládla Bavorsku, zplodila svého nejpodivnějšího a nejmilovanějšího krále — muzeum je pojivem a leží přímo na cestě mezi vesnicí a jezerem.